Z fotbalu se stává bezkontaktní sport, komentuje nelibě podzimní zápasy trenér Měčína Ondřej Jareš

Jak bys zhodnotil výkon týmu během podzimu 2023?

Myslím si, že celou podzimní část mohu ohodnotit pozitivně, ač jsme se sami připravili o dost cenných bodů. Po úspěšném postupu ze třetí třídy jsme nechtěli zaspat a ujali jsme se opravdu poctivě přípravy a snažili jsme se nepodcenit těžké zápasy. Snažili jsme se hrát pěkný fotbal, ačkoli ne vždy to bylo dle našich představ. I přes to všechno bych za celý tým mohl říct, že jsme se snažili všude urvat body a dát tomu 100%. Bohužel, nejvíce bodů jsme ale ztratili svojí vinou, velmi malou účastí na venkovních zápasech, kde jsme nutně potřebovali další cenné body. Dost zápasů jsme soupeře tlačili, ale po většinu času jsme neproměňovali šance. Z fotbalu „nahoru dolu“ a přemíry motivace nám kolem sedmdesáté páté minuty docházely síly a pak už se někde výsledek udržet nedal. Mohu říct, že ambice a očekávání bylo umístit se o něco výše, ale můžeme být rádi za místo v tabulce, na kterém se nacházíme.

Jaké byly nejlepší, a naopak nejhorší momenty, které jsi na hřišti během podzimu zažil?

Mezi nejlepší momenty během podzimu bych určitě zařadil minimálně půlku domácích zápasů. Snažili jsme se hrát fotbal na úrovni, kombinovat a určitě hrát pro místní lidi atraktivní fotbal. Ne vždy se podařilo uhrát pro nás pozitivní výsledek, ale i přes to jsme dostávali jen málo nezbytné kritiky.
Nejhorší momenty jsme si po většinu času způsobili sami, podcenili jsme dost slabších soupeřů, nebo přípravu v rámci tréninků, a to nás stálo pár cenných míst v tabulce. Jak už jsem uvedl i předtím, stále nás trápila neúčast některých hráčů na venkovních zápasech a kolikrát jsme měli na mále, abychom vůbec dorazili v jedenácti. Shodou okolností nám několikrát u venkovních zápasů nepomohli ani sudí. Mám například na mysli zápas s Nýrskem, kde jsme sice přijeli v dezolátním stavu, ale i přes veškeré úsilí, které jsme na hřišti chtěli nechat, nám nebylo přáno a po pár neúspěšných pokusech usměrnit rozhodčí se musely tahat karty, kde jsme pak prohráli 5:2. Nespočet obrácených či stupidních faulů, co se zřejmě asi dle „nových“ regulí píská, je absolutní nesmysl, z fotbalu se pomalu stává bezkontaktní sport, kde hra tělem by mohla být pomalu, ale jistě, přísně trestaná pěti minutovým trestem na lavičce. (komentuje s úsměvem)

Jak bys zhodnotil výkony jednotlivých hráčů?

Musím uznat, že do nějakého pátého kola se dost spoluhráčů snažilo nechat jak na tréninku, tak na hřišti, všechno. Bohužel postupem přibývající frustrace z venkovních proher ubývala i motivace při tréninkových jednotkách a celkově se to pak i dosti podepsalo při výkonech na hřišti. Ztráceli jsme rychlost jak při útocích, tak při zpětném bránění. Většina našich fotbalových „veteránů“, co tu hrají více jak 10 let, si udržují stabilní výkony, ale samozřejmě i přes milá překvapení se objevoval novodobý nešvar u mladších generací. Spousta kluků by měla i talent, ale už jim chybí zápal pro vítězství a občas jsou až moc pohodlní. A to bralo sílu i všem dalším, co do toho dávali maximum.

Jaké byly největší výzvy, se kterými jste se museli během sezony potýkat?

S údivem musím přiznat, že po delší době jsem byl spokojen s fungováním hospody a celého našeho areálu, kdy nebyl problém po jakémkoli výsledku zajít na něco točeného a probrat vše u stolu s klidem na duši. Dost nás to celkově stmelilo jako partu a vycházíme si skoro ve všem kladně. Ohledně opačné strany této mince je, jako všude jinde co vím, nedostatek hráčů, a to nás kolikrát svazovalo k extrémním řešením, a to například k povolání již dlouhodobě nehrajících nebo už „vysloužilých“ členů.

Jaké změny ve hře nebo taktice jste museli během podzimu provést?

Při některých zápasech, kde nebyl třeba úplně tak dobrý terén, jak jsme očekávali, jsme museli trošku poupravit střed zálohy, která při hraní po stranách nebyla úplně tak dobře využita, a proto jsme zkusili posílit útočné formace. Dost nás svazoval i již zmíněný malý počet hráčů, a kolikrát jsme museli dát přednost „betonu“ v defenzivě a držet si dostatečný odstup a nikam se nehnat.

Jak hodnotíš vztahy mezi hráči a týmovou chemii během podzimu?

Parta je po několika letech na velmi vysoké úrovni. „Mlaďoši“ neměli problém zapadnout a v dost věcech se snaží i se dál účastnit všech týmových i netýmových akcí. Líbilo by se mi takový stav udržet co nejdéle a zkusit pracovat na fotbalových záležitostech, které by chtěly více dopilovat.

Měli jste v týmu stanovený nějaký konkrétní cíl pro podzim?

Cílů bylo několik. Určitě jsme chtěli být o něco blíže první příčce, ale bohužel ne vše se odehrávalo dle plánů, které bychom mohli ve snaze co nejlépe naplnit.

Bylo potřeba během sezony hráče nějakým způsobem speciálně motivovat?

S motivací jako takovou se ani moc nepracovalo. Něco jsme si párkrát jako kolektiv řekli, co kde se dá zlepšit, ale ze zkušenosti vím, že u někoho se na motivaci hrát nedá a buď to si sám řekne, jestli opravdu chce nebo ne.

Jaké plány máte pro přípravu na jaro?

Příprava? V podstatě najíždíme na klasické trénink za každého počasí venku, něco naběhat a když to jde, tak fotbálek a něco s míčem venku. Zatím necítím narůst ambicí natolik, abychom to mohli podchytit včas a případně i myslet na boj o první flek a postup. (směje se)

Jak hodnotíš podporu fanoušků během sezony?

Fanoušci jsou super, přijde mi od posledních dvou sezón jistý nárůst. Samozřejmě kritika nesmí chybět, bez ní by dost věcí a poznatků ze hřiště ani nebylo jak zjistit, případně vidět a dále s tím zkusit nějak patřičně naložit.

Jak trénuješ v Měčíně dlouho a jaké byly tvé předchozí zkušenosti?

To je velmi zajímavá otázka. Začalo to nevinně, když jsem chodil pomáhat jako asistent trénovat přípravku a pak žáky. Vždy jsem měl zápal pro individuální tréninky, takže jsem měl dost materiálu nastudováno a snažil se to uplatnit na ty nejmenší. Poté přišla krize a přišli jsme o trenéra a pár hráčů. Párkrát se sestoupilo až jsme skončili ve „trojce“. A tam nezbývalo nic jiného, než dát celek zas nějak do kupy. Zbytek hráčů se shodlo, že mám asi nějakou vizi a i pár drobných zkušeností s vedením tréninku, a tak nějak postupem času se z fotbálku staly opravdové tréninkové jednotky. Pak už to jen přišlo, a kluci mě tak nějak brali jako hrajícího trenéra.

Jaké byly největší lekce, které jsi jako nastupující trenérská generace dostal?

Určitě je do jisté míry možnost být hrajícím trenérem i v takto mladém věku, ale spoustu lidí si pak neuvědomuje, že to obnáší dost práce kolem. Jako hráč pak na sebe mám míň času a musí si dotyčný zvolit správné priority. Další lekcí bylo i získání si nějakého zdravého „kamarádského“ respektu, a tím jsem se dost ošidil i o společné akce před zápasem, kterých jsem se raději neúčastnil, aby v případě nějakého mého moralizování nebo omezování ostatních, neutrpěl celý tým.

Autor: Petr Diepold