Rozhovor s prostředním členem choryňského klanu Landů, jenž zvítězil v anketě o nejlepšího hráče 22. kola

V první řadě díky za gratulaci a zařazení do sestavy. Dozvěděl jsem se o tom od kluků na tréninku v úterý.

No, pokaždé nastupuju do zápasu s bojovným duchem, tak tomu bylo i v Hrozenkově. Přesto jsem si myslel, že zápas bude pomalý a mrtvý kvůli teplému a dusnému počasí. Opak se ale stal pravdou. Hráli jsme dobře a na rozdíl od jiných zápasů poslední doby jsme v Hrozenkově proměňovali šance. Většinou spálíme to, co přijde pod kopačky. (smích) I šance z malého vápna, stejně jako proti vedoucímu Semetínu, kde kdybychom dali šance, mohl výsledek vypadat i přes oslabenou sestavu jinak. Proti Hrozenkovu se nám ale koncovka dařila a doufám, že to částečně zlomilo střeleckou smůlu v týmu a branky začnou padat.

Kromě prvního gólu, který byl z rohového kopu, padla většina z těchto gólů po úniku po lajně, ať už po nějaké akci nebo individuálním průniku, kdy se mi často podařilo proniknout podél lajny a brankové čáry až do území před malým vápnem, kde se mi pokaždé nabídli oba útočníci, ať už zmíněný brácha nebo Pavel Tvrdoň.

Tak to máš pravdu. V jednom článku o nás trenér Karel Haša napsal, že se někdy až diví, jak moc si vycházíme vstříc. Mladší brácha Karel je výborný v obraně, je hodně silný, má celkem mohutnou postavu a výborné hlavičky, není úplně lehké kolem něj projít i na zemi. Na tréninku si děláme srandu, že má nohy jak chapadla. (smích) Starší bratr Josef je zas velice bojovný a taky rychlý.

Tak na tuhle otázku můžu odpovědět ze dvou pohledů. Na jednu stranu bych rád dával víc gólů, abych pomohl týmu vyhrávat. Když se ale vrátím k neproměněným šancím, tak i já sám jsem se v pár takových ocitl, když jsem je doslova zazdil. Na druhou stranu, já jsem hráč, co vyhledává spíše příležitosti nahrávat na branky spoluhráčům. Mám z toho větší radost, když někomu něco připravím. Někdy mi je i od spoluhráčů vyčítáno, že situace nevezmu sám na sebe. Takže když to shrnu, osobně bych byl rád, kdybychom se zase dostali do zápasů, kdy budu pravidelně góly zařizovat spíše než dávat.

Abych řekl pravdu, o tom, že by měly postupovat dva týmy, slyším poprvé od tebe. (smích) Ale kdyby tomu tak mělo být, nemyslím si, že by to byl nějaký problém. Fyzicky na to máme, herně to taky není špatné, máme mladý tým. Doufejme, že choryňský fotbal půjde zase nahoru, ať už tuhle nebo příští sezonu. Nicméně je na tom potřeba pracovat. Jen se bohužel na tréninky schází málo lidí, ale to se snad ani nedá v téhle soutěži někomu vyčítat. Lidi mají práci a rodiny.

Pokaždé jdu do utkání s myšlenkou na výhru. Ale i přes podzimní debakl nechci před zápasem nic určovat. Máme v týmu hráče, který ve Lhotce působil a říká, že nehrají momentálně špatně a navíc budou na domácí půdě.

Tak samozřejmě na toto období vzpomínám rád. To jsem ještě chodil na školu a volného času bylo daleko víc, než teď, což obnášelo pravidelné trénování a přípravu. V té době jsme to za dorost dokonce vykopali do divize. Ale když pominu herní projev, tak mi z tama hodně chybí výkon rozhodčích, kteří utkání neomezovali špatnými verdikty. Hrálo se dost tvrdě. S čímž mám osobně v Okresním přeboru problém, protože hraju tělem dost tvrdě a když nějaký rozhodčí vidí, že malý kluk povalí víc jak stokilového chlapa, je to pro něj automaticky podnět k pískání a je úplně jedno, co se stalo. (smích)

Tady se ještě trošku vrátím k předchozí otázce. Tehdejší působení ve Valašském Meziříčí jsem ukončil na podnět kamarádů, kteří mě přemluvili, abych se vrátil do Choryně, protože to tehdy vypadalo nadějně. Bohužel opak se stal pravdou. Tehdy ještě dorostenecký tým, kde jsme měli slušně našlápnuto, se pomalu rozpadl odchodem a zraněním několika hráčů a téměř pořád jsme odehrávali zápasy s žáky. Přesto jsme udrželi pěknou pozici v tabulce. No a pak nastaly problémy s kolenem, po několika stejných zraněních jsem usoudil, že bez lékařské pomoci už to dál nepůjde. Tak jsem byl na artroskopii kolene a plastice předního zkříženého vazu. Po operaci jsem důsledně rehabilitoval a pomalu se vrátil do fotbalového tempa. Stahovačku mám pro jistotu stále, ale musím zaťukat na dřevo. Od té doby jsem žádný problém neměl, chirurgové v Olomouci odvedli dobrou práci.

V televizi sleduju v podstatě jen Ligu mistrů, vyloženě oblíbený tým ani hráče nemám.

Žádný rituál nemám. Snad jen si vždy zajdu na toaletu, každý gram dolů dobrý. (smích) Ale to spíš jen na pobavení čtenářů.

Jak jsem říkal výše, český fotbal moc nesleduju, takže jak skončí, mě až tak moc nezajímá. Ale ne, že bych jim to nepřál, přece jen jsem Čech.

Tak samozřejmě s ním čas na hřišti trávit budu, a pokud ho to bude bavit a půjde mu to, tak ho v tom budu podporovat a budu mu pomáhat fotbalově růst. Protože si vzpomínám na své dětství, kdy jsme všichni bráchové začínali s fotbalem docela pozdě a ze strany rodiny jsme fotbalovou podporu neměli žádnou, kromě kupování kopaček a chráničů.

Tak na web někdy mrknu, když vidím, že něco kluci sdílí na Facebook. Líbí se mi rozepsání článků, ale většinou to jen tak přehrkám očima a podívám se na výsledky. Ale je fajn číst si články i z těchto soutěží. Takže radit o tom, co by se dalo zlepšovat, bych asi neměl. Jen by možná neuškodily nějaké fotky z utkání.