Tělocvikář, hokejista, asistent trenéra a hráč kola Adam Kropka: Pokud člověk chce, dá se vše skloubit!

Děkuji. Již jednou jsem na pomyslné bedně o hráče kola stál, ale nakonec mi vítězství uniklo. Naštěstí to na podruhé vyšlo a jsem za to rád. Beru to však jako týmové vítězství, přece jenom jde o veřejné hlasování, takže děkuji Všem, kteří mě svým hlasem podpořili.

Jako první bych rád pochválil soupeře, který do zápasu výborně vstoupil a vletěl na nás, z čehož pramenila i první jeho branka. To nás trošku vykolejilo a chvíli trvalo, než jsme se “rozkoukali“ a soupeři se dokázali vyrovnat a vytvořit si gólové příležitosti. Zápas byl od začátku velice bojovný, soupeř byl důrazný a nedával nám příliš prostoru, čemuž nahrávalo i poměrně malé hřiště. Do druhého poločasu jsme šli s určitými taktickými změnami a po vyloučení soupeře jsme převzali otěže zápasu. Nutno podotknout, že soupeř před vyloučením svého hráče měl několik vyložených šancí, které naštěstí nedal, a nám se naopak podařilo vyrovnat. A tak utkání i skončilo, za mě vzhledem k vývoji zaslouženou remízou.

Ta byla trošku kuriózní. Ke konci utkání jsme všechny síly soustředily na vstřelení branky. Snažili se o centry do pokutového území a snažili se to tam, jak se říká prorvat. Z jednoho takového centru jsme získali roh. K tomu jsem se postavil a po předchozí domluvě se spoluhráčem, jsem chtěl roh zahrávat na přední tyč. Naštěstí jsem míč trefil o špetku razantněji, než jsem chtěl a ten k překvapení všech, včetně mě skončil na zadní tyči v šibenici. Gól z rohu mi zatím ve fotbalové kariéře chyběl, tak teď si tuto kolonku mohu odškrtnout.

S umístěním jsem osobně spokojen. Po minulé sezóně je to příjemná vzpruha jak pro fanoušky, tak i pro všechny členy v klubu. Sezóna je ale ještě dlouhá a na jaře se uvidí, kde se nakonec v tabulce objevíme.

Před sezónou se chtěl klub stabilizovat a pohybovat v klidném středu tabulky, ale po tom jací hráči do klubu přišli, tak je cíl jednoznačně hrát nahoře a třeba se i pobít o postup.

Ten zápas už proběhl a byly to Klimkovice. Pár kluků tam znám. Naštěstí jsme tento pro mě speciální zápas zvládli a připsali si 3 body do tabulky.

S fotbalem jako registrovaný hráč, jsem začínal v Dopravním podniku, což byl tým pár minut od mého bydliště a přivedl mě k němu kamarád, se kterým jsem často venku fotbal hrával. Ale moc dlouho jsem tam nevydržel. Jako tenkrát jedenáctiletý jsem hrál za starší žáky se staršími borci, takže jsem si moc balónu neužil, což mě nakonec i odradilo a z klubu jsem odešel. Další fotbalová štace byla VOKD Poruba, kde mě opět zlanařil jeden z kamarádů, kde jsem vydržel asi dvě sezóny, než jsem na delší dobu zakotvil v TJ Vřesina. Tam jsem prošel dorostem až do mužů. K fotbalu mě tedy přivedli zejména mí kamarádi z dětství, ale také můj bratr, se kterým jsem na hřištích strávil hromadu času a který fotbal taky aktivně hrával.

No, neřekl bych přímo v mládežnických. S hokejem jsem se “rozloučil“ dva roky zpátky, po více jak dvaceti letech. Hokejová sezóna probíhala vždy od srpna do konce února, pokud bereme vyloženě soutěžní období. A hned po hokejové sezóně jsem naskočil do té fotbalové a celou jarní část odehrál, než opět začala letní hokejová příprava. Do patnácti let to bylo jednodušší a stíhal jsem, jak hokejové, tak fotbalové tréninky. Někdy jsem musel doslova utíkat z ledu na hřiště. Ale jsem za to rád, že se mohu označit za hokejovo – fotbalového obojživelníka. Takže pokud člověk chce, dá se to skloubit.

Jsem spokojen. První nabídka od Jistebníku sice byla na trenérský post, nikoliv hráčský, protože působím u mládeže Vítkovic a chtěl jsem si zkusit spíše práci s mužským fotbalem, nežli aktivní hraní, a navíc po odchodu předešlého trenéra, byl tento post volný. Nakonec to však dopadlo tak, že jsem hráčem a zároveň koukám pod ruce hlavnímu trenérovi jako jeho asistent. Beru to jako cennou zkušenost pro můj další trenérský rozvoj. Přece jenom mohu se učit od ligového fotbalisty. Kabina i prostředí jsou super, nemám si na co stěžovat.

Je tomu tak. Vždy jsem sice doufal v kariéru profesionálního sportovce, ale nakonec mě cesty osudu zavedly právě na toto řemeslo. Po střední škole jsem přemýšlel, jakou cestou se vydat. Nakonec mě nejvíce oslovil obor tělovýchova a sport, ale ambice učit jsem v tu dobu vůbec neměl, akorát jsem sport miloval a věřil, že by to mohlo být smysluplné studium. Až jsem se nakonec ocitl v třetím ročníku a na řadu přišla praxe, kde jsem si mohl tuto práci osahat, a oslovila mě. Tak jsem si řekl, že touhle cestou vydám, dokončil jsem studium a teď již třetím rokem působím na gymnáziu. Práce nebo spíše pohyb/sport mě naplňuje a snažím se to přenášet i na své žáky, v dnešní době je to však poměrně obtížné, zvláště na gymnáziu, kde je pohyb někdy takřka cizím slovem. Abych odpověděl na otázku – práce mě baví, pokud vidím zájem a zápal u svých žáků.

První část byla zejména ve znamení příprav na příchod syna. Druhá část už byla naplněna letní přípravou mé kategorie jakožto trenér, společně s přípravou coby hráč v Jistebníku. Takže kolotoč dítě – trenér – hráč, což přetrvává doposud.

Z hlediska osobních cílů – být co možná nejlepším partnerem, otcem a člověkem. Sportovní cíle mám jasné – profesně se vzdělávat, získat A licenci, posunout se ke starším kategoriím a vyhrát s Jistebníkem B třídu.

Ještě jednou děkuji Všem, kteří mi poslali hlas, mému týmu a speciálně Tomáši Matulovi, coby největšímu srdcaři stránky - fotbal u nás. Viva Jistebník!