Hráč 1. kola Oldřich Lipš: S fotbalem už jsem chtěl skončit, ale kluci mě nechtějí pustit
Nejstarší hráč na hřišti Oldřich Lipš se stal prvním hráčem kola III. třídy pro nynější ročník. Téměř v padesáti letech se postaral o jedinou vstřelenou branku svého týmu v uplynulém zápase a zajistil tak remízu na půdě Lipna. Jak jej berou o hodně mladší spoluhráči, jakou událost ze své kariéry považuje za úspěch a jakou naopak za nejvíce smoulnou? Co pro něj znamená vesnický fotbal a jak dlouho ještě bude hrát? Na to a mnohem více vám odpoví následujcíí rozhovor.
Poslat fotky a informace ze zápasu nebylo nikdy jednodušší. Jak na to se dozvíte zde.
0
Předně bych vám chtěl pogratulovat k vítězství. Jak to vnímáte?
Děkuji Vám. No, vnímám to spíš jako nějakou náhodu. Je to určitě pouze štěstí a myslím si, že kluci z mančaftu tam na mě klikali, abych s nimi zůstal ještě alespoň jedu sezónu.
A vy hodláte končit?
Abych byl upřímný, tak jsem chtěl už na jaře skončit definitivně, ale kluci mě pustit nechtějí (směje se).
Jedná se o první úspěch v anketě pro Holubov. Kdy jste se dozvěděl o nominaci do sestavy kola?
Dozvěděl jsem se o tom až poté, co byly výsledky uveřejněny. Oznámil mi to kolega ze Světlíka, co se mnou pracuje denně má váš portál v kanceláři otevřen, tak jsem si poté jen přečetl informace o výsledcích. Mám-li říci pravdu, vůbec jsem předtím nevěděl, že taková anketa běží
Vyhrál jste celkem značným náskokem. Kdo myslíte, že vás v anketě podpořil nejvíce?
Jak již jsem nastínil u první otázky, byla to dozajista iniciativa spoluhráčů.
Loňskou sezónu jste absolvoval v brance. Čím to je, že jste nový ročník odstartoval v poli?
Já jsem brankář od té doby, co jsem začal hrát za holubovské muže, jinak jsem za žáky hrál v poli a poté jsem odešel na vojenskou školu na Slovensko. Tam jsem začal hrát za VTJ Martin a shodou okolností jsem začal chytat, protože dosavadní gólman onemocněl. Pak už jsem v bráně zůstal.
Od té doby jste tedy fungoval na postu stabilního brankáře?
Ano. Občas tedy, když nás bylo málo a byl přítomen druhý brankář, tak jsem hrával v útoku. Tentokrát jsem jel na Lipno jen jako divák s tím, že když jsme dorazili, oznámil mi trenér, že je jich jen jedenáct a pokud bych si půjčil od někoho kopačky nebo chrániče, šel bych střídat. Kdyby se někomu náhodou něco, abych mohl zaskočit.
A ono se stalo, že?
Přesně tak. Už někdy v polovině úvodního poločasu jsem musel zastoupit spoluhráče, jehož zastihla bolest zad.
Hned jste se uvedl jedinou brankou Holubova v zápase. Bylo to těžké utkání?
Pro mě osobně to těžké utkání nebylo. Celkově bylo spíše vyrovnané, ta remíza byla zasloužená. Oba týmy jsme si zasloužili ten gól vstřelit a převahy bylo chvilkové, jednou jsme tlačili my, jednou soupeř a tak se to přelévalo.
Ale vy jste měl gólovek více.
Přesně tak, mohl jsem se prosadit už o pět minut dříve, protože jsem šel sám na brankáře a podebral jsem míč, jenže on mi to konečky prstů vytáhl na roh. Ale o těch pět minut jsem to z asi dvaceti metrů napálil do brány, když jsem z autu dostal krásnou nabídku na střelu z první.
Další utkání vás čeká v Benešově. Jste připraven nastoupit?
Byl jsem se podívat na tréninku a chvilku jsem si i zachytal. Trenér mě rovnou oslovil, abych s nimi každopádně jel. Takže pojedu. Jestli nastoupím nebo nenastoupím, to nevím, ale myslím si, že budu pro případ nouze připraven na střídačce.
S jakou vizí tam jede tým? Probírali jste to?
Samozřejmě tam chceme vyhrát. Když jsme tam hráli minulý rok, tak jsme tam hráli v dešti a bahně, zkrátka šílené počasí a snad každý tam to hřiště zná a ví, jak za takových podmínek vypadá. Dostali jsme tam rychtu asi 5:0 nebo kolik to bylo. Já jsem chytal a nyní bychom jim to rádi oplatili.
Po odchodu Martina Kočera jste zaujal titul nejstaršího pilíře v poli. Jak se k tomu stavíte?
Ano, když jsem se teď přesunul do pole, jsem nejstarší, ale i tak byl ode mě Martin o trochu mladší. V týmu jsou teď většinou mladí kluci a ti mě berou. Jako brankář mívám určitě hlavní slovo a když se nervy uvedou, tak je tam seřvu, ale poslouchají mě (směje se). Asi je to se mnou baví, protože jak jsem řekl, pořád do mě hučí, abych hrál dál. Končím už asi tři roky a pořád se k tomu vracím (dodává s úsměvem).
A jak dlouho se takhle hodláte vracet?
Já sám nevím. Určitě, dokud mi to dovolí zdraví. Mám trošku problémy s kolenem, jelikož jsem asi pět let po operaci křížových vazů. Trošku strachu tam je, ale myslím si, že pokud to půjde, budu hrát. Když ne tady, tak alespoň za staré holubovské pány, kde už mimo jiné hraji.
Co pro vás znamená vesnický fotbal?
Vzhledem k tomu, že je mi skoro padesát let, tak tam jde o velkou lásku k tomuto sportu. Fotbal mě baví, mám k němu vynikající vztah a prostě jako každý normální chlap, tak i já fotbal miluji.
Pojďme se poohlédnout za vaší minulostí. Vzpomenete si, kdy jste poprvé obul kopačky?
Na to si vzpomínám. Byl jsem asi v páté třídě a nastoupil jsem rovnou do holubovského žactva.
Kdo vás k fotbalu přivedl?
Táta. On je bývalý fotbalista a tak když jsem měl v létě s pauzu s hokejem, s nímž jsem fotbal začal kombinovat, řekl mi, že se doma válet nebudu a budu kopat. Dřív jsme to s klukama za barákem mlátili pořád a když byla možnost to hrát registrovaně, tak jsem to zkusil a od té doby jsem u toho zůstal.
Kde jste za svou kariéru působil?
Měl jsem spoustu nabídek. Ozvala se sousední Křemže, Nová ves i budějovické Nemanice. Nikdy jsem ale na žádnou nabídku nekývl. Jsem patriot. Pocházím z Holubova, tak budu hrát zde. Vyjímkou byla pouze ta vojenská škola na Slovensku v Martině. Byl jsem od Holubova vzdálen po dobu čtyř roků, tak jsem hrál tam.
A když jste se vrátil? Byla pro vás jediná možná štace opět Holubov?
Jak jinak (dodává se smíchem). Když jsem se vrátil, začal jsem pracovat v Budějovicích na letišti a pokračoval jsem opět v Holubově.
Vzpomenete si na svůj první gól?
Ježiš, to jste mě zaskočil. Bylo to v žákovské kategorii, ale přesně si nevybavuji, proti komu to bylo. Tuším ale, že proti Kájovu a dokonce jsem v tom zápase vstřelil hattrick. Z toho utkání jsem měl obrovskou radost.
A jaká událost Vám utkvěla v paměti, jíž byste označil za největší úspěch.
Já už nevím, těch událostí bylo tolik, že si nevzpomenu (dlouho přemýšlí). Asi dvě chytnuté penalty v jednom zápase. Bylo to tehdy v Rakousku, kam jsme jezdívali jako přidružený mančaft nějaké vesnice za Gmündem a vím, že tenkrát jsem tam chytal. Hráli jsme tam s nulou a chytil jsem navíc dvě penalty. Potom mě tam oslovovali místní rakušáci, abych hrál tam (přiznává pobaveně).
Naopak, Vaše největší zklamání?
Vstřelili jsme braku, načež Světlík rozehrával a jeho hráči si všimli, že jsem hodně vysunutý z brány někde na hranici velkého vápna. Rozehráli a dali mi ho tam rovnou z poloviny hřiště. To se mi tam chlapi hodně dlouho smáli (přiznává se smíchem).
Měl jste někdy možnost vybrat si jiný sport, než je fotbal?
Už jsme mluvili o tom hokeji a ten s fotbalem kombinuji pořád.
Co byste popřál Holubovu do budoucna, budeme-li mluvit o řádu několika let?
Popřál bych jim hlavně postup zpět do okresního přeboru. Holubov jej hrál vždycky, tuhle III. třídu hrajeme snad podruhé, když jsme dvakrát spadli. Nejprve se nám podařil návrat hned druhou sezónu, ale po druhém pádu se o to nyní bude tým snažit po dvou ročnících. Hlavně přeji klukům, aby měli hráče, protože dneska je to s kluky špatné, co se počtu týče, že musím hrát i já. No a jak jsem říkal, důležitý je ten postup. Hráči chtějí zpátky, tak bych přál sobě i jim, aby to jednou vyšlo.
Děkuji za váš čas, přeji mnoho úspěchů v osobním životě i na hřišti.
Já Vám také děkuji.
Autor:
Imrich Hrabovský
Komentáře
Pro psaní komentářů musíte být přihlášen.
Rozhovory
- Druhé místo pro střelce Adama Novotného. Doufám, že mě v trenér v Benešově postaví
- Žolík úřadoval: Doufám, že pokladník za mé peníze nehraje forbes, směje se Ivo Petrášek
- Před utkáním mám své tajné rituály, úsměvně napovídá hráč devátého kola Dmytro Tynkov
| Jméno | ZB | Ú | BE | |
|---|---|---|---|---|
| Nebyla nalezena žádná data | ||||