Hra týmu je skvělá, říká Rudolf Šťáva

Ahoj Radime. Nemůžu říct že nejsem spokojený, ale když si představím, že mohlo u mého jména svítit číslo třeba 28 a né 17, tak jsem vlastně spokojený napůl. Když si jen promítnu v hlavě hned 2. zápas proti Hornímu Újezdu, kde jsem zahodil asi 6 samostatných nájezdů na gólmana, nezbývá mi nic jiného, než si ťukat na čelo. A bohužel u pár dalších zápasu to vypadalo dost podobně. Pochopitelně, že koruna krále střelců by byla skvělá, nesmíme však zapomenout na další vlčáky okresního přeboru, jako je například Čermák, Fňuky, Tom Ondráčků atd. Řekl bych, že to bude boj do posledního kola

Jaký tvůj podzimní zápas byl nejvydařenější?

Hra týmu je skvělá (pokud hrajeme co máme), máme hrozně mladý tým a velký potenciál do dalších let. Až mě trošku děsí, že jsem v pár zápasech nastupoval v 25 letech jako nejstarší hráč. Doufám, že na jaře s umístěním ještě trochu pozlobíme vrchní příčky, ale jinak jsem spokojen.

Jak trénuješ a připravuješ se na zápasy a jak případě piluješ střelbu?

Všichni vědí (především mladí od nás z Hajduku), že jsem TECHNIK TÝMU. Takže moje dovednosti jsou parádičky a tancování s balónem. Sice jsme v našem týmu technici dva, ale Vojas se má ještě co učit. Samozřejmě mu předám veškeré své schopnosti a znalosti.

Tyjo, takového soupeře asi nemám. Já většinou když se vyhecuju, tak hraju pěkně mizerně, takže se snažím zůstat v klidu.

Já jsem popravdě rád v Hajduku, takže bych chtěl nastupovat jen za Lipník. A pokud bych si přál dát někomu gól, tak je to Valeč, kde hrají moji kamarádi a první kolo s nimi skončilo pro nás katastrofálně a já měl chuť se jít zahrabat. Drobná rivalita mezi týmy musí být a proto doufám, že se na jaře budeme radovat my. Pokud dám gól, bude to ta příjemná třešeň na dortu

Mám. Jsou to právě ty okolní vesničky jako například zmiňována Valeč, Myslibořice, Hrotovice, Chlístov, Výčapy atd. Z každého týmu po těch letech znám alespoň pár lidí.

Když se mi daří, tak dobře. Když ne, stojí to za prd. Doma máme věrný fanklub, který umí skvěle podpořit. Během zápasů nechybí radostný křik ani vtipné a vrtavé připomínky, bez kterých by to nešlo.

Držím se hesla, nezáleží, jak hraješ, ale jak u toho vypadáš. Takže jediné s čím nejsem spokojen, je můj batoh, který nosím stále s sebou. Teď je pauza a něco s nim udělám. Chtěl bych jít, tak o 8 kilo dolů, takže si myslím že kolem března mi bude zbývat už jen 12.

Vzpomenu. Bylo to za dob, kdy tu s námi byl ještě náš Urby. V zápase, už si nevzpomenu proti komu, jsme celý první poločas slyšeli jenom "Honzíku nesmí projít", "Honzíku vem si ho", "Honzíku, běž" atd. Bylo nám to divné na koho vlastně ten Urby volá, protože jsme v týmu žádného Honzíka neměli. Až o poločase nám vysvětlil, koho měl na mysli. Jednalo se o Jardy Buriana, který s námi hrál, už nějaký pátek. Když jsme mu řekli, že se ale Honzík jmenuje ve skutečnosti Jarda, řekl "No nic, teď už to nebudeme měnit, aby v tom nebyl guláš". Od té doby se Jardovi říká Honzíku.