Branka v Oseku je moje nejoblíbenější, protože si nepamatuju, že bych do nějaké jiné dal 2 góly, říká muž 11.kola Pavel Krejsa

Určitě to tak nechodí vždy. Několikrát jsme měli hráče v sestavě kola a nevyhrál hlasování. Asi si to musí opravdu ten dotyčný zasloužit. Ale naši fanoušci jsou samozřejmě fenomén, který nemá v kraji obdoby. A jako hráči si také určitě pomáháme, i když většina z nás pracuje a nemáme na hlasování tolik prostoru, ale když můžeme, tak si určitě pomůžeme. Je hezké mít v týmu tolik hráčů kola. Kasa se plní, pokladník je v euforii a všichni se tím bavíme.

Kopali jsme roh, který se našemu ofenzivnímu esu povedl tak, že druhý stoper přebíral míč u protilehlé autové čáry a vybojoval aut. V Oseku ale i tato standardní situace znamená nebezpečí pro bránící tým, protože hřiště je tak malé, že ho ti šikovnější celé přehodí. Házeli jsme tedy aut, snažili jsme se natlačit před branku, já jsem chtěl původně balón spíše prodlužovat, ale místo na hlavě mi přistál na noze. Skoro zázrakem se mi povedlo se s ním na rohu malého vápna otočit a pak už jsem to šajtlí uklízel na zadní tyč. Tento kop piluji na tréninku vždy, když máme střílet levou nohou, protože tu k fotbalu nepotřebuji, a možná právě proto se mi tento gól podařilo vstřelit. Brankář se jenom ohlédl a šli jsme slavit na půlku.

Počet diváků je sice pěkný, ale kdyby nefandili, ani by mi to nepřišlo. Naši fanoušci si ale na fotbal nepřijdou jenom posedět, poklábosit a dívat se. Naši fanoušci opravdu fandí. Když se nám nedaří, i když něco třeba zkazíme, stále fandí. A stupňují fandění, když vidí, že se nám zrovna nedaří a to nám obrovsky pomáhá. Děkujeme jim za to po každém zápase. Jeden fanoušek dokonce skládá básničky a pravidelně je při zápase i po něm recituje. Je to opravdu výborné zpestření. Jeho pokřik „Kubu Krýsla v týmu máme a jako žolíka ho tam dáme“ je už skoro kultovní.

Trošku si na to vzpomínám. Ale to už je hodně vousatý gól. Bylo to podle mě v zápase, kde jsme měli dva vyloučené a v posledních minutách se mi podařilo vstřelit vítěznou branku z otočky (nebo to možná byla branka remízová, to už si nepamatuju). Asi se z této branky stala moje nejoblíbenější branka na hřišti soupeře, protože si nepamatuji, do které jiné bych dal více než 1 gól při mé střelecké potenci.

Já jsem opravdový kliďas. Vytočí mne jenom jedna věc a tou je neoprávněná křivda, kterou jsem v tu chvíli cítil. Rozhodčí mi pak bez varování dal žlutou kartu. Holt asi ani jako kapitán mu nemohu říci svůj názor. Je pravda, že kluci říkali, že jsem byl u něj asi moc blízko, ale z mého pohledu to bylo akorát. Ale pan rozhodčí zápas celkem jinak zvládl, tak tento menší výstup neměl žádné další pokračování.

Já jsem v ČFL hrál snad jenom dva nebo tři zápasy, když jsem končil v dorostu a muži Strakonic byli na posledním místě a nikomu se moc nechtělo hrát. Měl jsem v tu dobu jiné starosti a dálky jako třeba do Jablonce jsem ani nejezdil. Možná bych to dnes udělal trošku jinak, ale tenkrát mi to přišlo jako nejlepší řešení. A co se stalo, že moje kariéra neměla strmější postup, je to jednoduché. Nepřišla žádná nabídka. Tak jsem šel hned po dorostu do Katovic, chtěl mě tehdejší trenér Standa Blažek, tak jsem to bral jako výbornou příležitost, jak hned po dorostu hrát slušnou soutěž, což bezpochyby I.A je. A od té doby už je moje kariéra spojená jenom s Katovicemi. Zatím jsem neměl důvod měnit, pravidelně jsem hrál, tak je člověk spokojen.

Víc si asi cením toho loňského. Když jsme postupovali poprvé před 8 lety, byl jsem spíš do počtu jako mladíček, který nic moc neřešil. Letos při postupu už jsem to vnímal úplně jinak. Jako starší hráč, kapitán, který má na postupu důležitý podíl, když odehrajete všechny minuty. A to mi na tom těší nejvíce. Nikdo to za nás neodehrál, udělali jsme si to sami. Takže abych odpověděl na otázku, já osobně si více cením toho letošního. Je to takový vrchol mojí dosavadní kariéry.

Srovnávat ty týmy je velice těžké. Jsou úplně jiné. Co se týče povahy hráčů, jejich složení, věkové struktury. Opravdu těžko srovnávat. Tenkrát jsme propluli I.A bez problémů a trápili se v kraji v každém zápase. Nyní jsme v I.A bojovali do posledního kola a nyní jsme tam, kde jsme. Tedy první v kraji a v několika zápasech jsme dominovali nad soupeřem – to se nám při našem prvním působení v kraji stalo snad jenom dvakrát za celou sezónu.

Pravou rukou trenéra jsem asi v tom, že máme na fotbal podobný názor, a že poctivá práce je základ. Jinak bych mou roli v týmu nepřeceňoval. Párkrát se uvnitř týmu objevil nějaký problém, tak ten se snažím vyřešit, ale není toho moc a v poslední době už vůbec. Když vyhráváte, vše je v pořádku.

Pracuju v týdnu a fotbal hraju o víkendu. Asi tak se to dá skloubit. Dříve jsme v Praze bydleli, ale nyní jsme ve Strakonicích a já dojíždím, tudíž se prakticky nedá trénovat jindy než v pátek. Občas, když je dobré počasí, tak jdu i ve čtvrtek, ale to znamená utéct z práce o 2 hodiny dříve a to se pravidelně dělat nedá.

Kdyby se nám narodil kluk, asi bych měl větší šanci ovlivnit jeho sportovní vývoj, takhle je to plně v rukou maminky a ta už má jasno. Eliška bude tancovat. Doufám, že k tomu bude mít po rodičích vlohy, to by pak mohla uspět. Ale na druhou stranu nejsme rodiče, kteří si chtějí na svých dětech něco dokazovat. Jestli jí bude bavit nějaký sport a bude ho chtít dělat, my jí v tom podpoříme. K pohybu jí samozřejmě vést chceme, ale to spíše v rámci rodinných aktivit v přírodě, na kole a podobně.

Těžký zápas na těžkém terénu. A přál bych si, abychom vyhráli. Co si pamatuju zápasy se Želčí ještě z I.A, tak to nebylo nic jednoduchého a jejich hlavní postava Milan Barteska nás vždycky potrápil. Musíme si na něj dát pozor a to by mohl být základ našeho úspěchu. Když k tomu přidáme chuť zahrát si fotbal, vůli po vítězství a trošku toho sportovního štěstíčka, myslím, že můžeme uspět.